Srpen 2013

Slohovka na téma: Co mi vyprávěl osamělý strom.

28. srpna 2013 v 18:26 | Zuzka
Ačkoliv nerada, musela jsem se v červenci odstěhovat z našeho domu v Hradci Králové a z tohoto poměrně velkého a rušného města se nastěhovat do nového domu na venkově. A tam také začíná příběh o mém stromě.
Když jsem spolu se všemi svými věcmi dorazila do nového domu, byla jsem kvůli stěhování ještě stále naštvaná na rodiče, a tak jsem chtěla ihned odejít. Ani jsem si nevybalila a vyrazila pryč. Šla jsem už poměrně dlouho a navíc byl horký letní den a slunce pálilo, a tak jakmile jsem zahlédla v dálce strom, rozhodla jsem se, že si pod něj sednu a schovám se v jeho stínu. Když jsem k němu konečně došla, poznala jsem, že je to třešeň. Měla krásně rozvětvenou korunu a poměrně vysoký kmen. Rozhlédla jsem se kolem dokola, ale nezahlédla jsem žádný další strom. Vlastně jsem neviděla ani nic dalšího, keř, lavičku, dům, nebo cokoli jiného. Tahle třešeň tu stála úplně osaměle. Ukryla jsem se v jejím stínu, tak jak jsem měla v plánu, a přemýšlela. Kdo tu tenhle strom asi zasadil? A z jakého důvodu?
Vlastně ani nevím proč, ale ten strom mě něčím oslovil. A tak jsem se druhý den rozhodla, že se k němu vydám znovu. Když jsem k němu došla, prohlídla jsem si ho pozorněji a všimla si něčeho, co jsem včera přehlédla. Na stromě bylo vyřezané srdíčko a v něm dvě jména: Petr a Šárka. To sem zřejmě vyryl nějaký mladý zamilovaný pár, pomyslela jsem si a usmála se. Potom jsme si lehla pod strom, s rukama za hlavou a přemýšlela. Jestlipak spolu ten pár ještě je? Vzali se a teď spolu mají děti? Pak jsem si uvědomila, že svoje otázky říkám nahlas. Jako bych se té třešně ptala, jako by mi mohla odpovědět. Žádná odpověď se samozřejmě nedostavila. Zasmála jsem se sama sobě. Asi jsem blázen, když se bavím se stromem, pomyslela jsem si. Ale protože všichni mí přátelé byli daleko, líbilo se mi si s někým povídat.
Chodila jsem k tomuhle stromu doslova každý den. A povídala jsem si s ním. Já mu vyprávěla své příběhy a on naslouchal. A když zafoukal větřík a jemu zašustily listy, bylo to, jako by mi odpovídal. Jako by říkal: "Poslouchám tě a rozumím ti".
Jednoho dne, když jsem se znovu vydala za "svým" stromem, zůstala jsem před ním stát a pár minut na něj jen upřeně a překvapeně koukala. Někdo seškrábal srdíčko se jmény! Tou dobou už jsem dávno měla vymyšlený příběh o dvou zamilovaných, kteří společně kdysi na tento strom srdíčko vyryli. A teď to vypadalo, že se rozešli. Odešla jsem smutně domů. Ten den byla velká bouřka, a když jsem šla druhý den okolo svého stromu, s hrůzou jsem spatřila, že do něj uhodil blesk. Byl rozlomený na dvě poloviny a šlo vidět, kudy blesk prošel. Bylo to, jako kdyby mi vyprávěl svůj příběh o tom, jak ho kdysi mladý pár použil jako důkaz své lásky a když jejich láska zemřela, on zemřel s ní.
Utrhla jsem si ze svého stromu poslední třešničku a doma na zahradě zasadila pecku. Jednou, až vyroste, budou mu mé děti vyprávět své příběhy a třeba poví i on nějaký jim.